Pohádka o ztracené lásce/ Fairytale about lost love
28. 12. 2007
Bylo jednou jedno děvče jménem Mercy. Mercy byla mladá a snažila se najít lásku. Ale marně. Potkala tolik skvělých chlapců ale ani o jednoho nestála. Stále čekala na svého Prince, který bydlel na zámku, vlastnil bílého koně a byl údajně božský. Jeho rysy byli jakoby byl stvořen samotným bohem. Byl dokonalý. Měl vlasy černé jako uhel a oči modré jako jasné nebe. Dívka si ho neuměla představit, ale každou noc snila o tom, jaký asi může být. . .
Ráno bylo krásné. Mercy otevřela oči a už neležela pod starou lehkou roztrhanou dekou, pod kterou byla zima. Ležela pod teplou duchnou s krásným povlečením. Okolo sebe na stěnách viděla samé krásné obrazy a na polici drahé sochy. Nočním stolku stála váza s čerstvými růžemi, které dozajista byly ze zámecké zahrady. Mercy se zvedla a uviděla na svém kanapy sedět Miu. Která jí ihned popřála dobré ráno a sdělila jí, že dnes jdou první den do školy. A tak se tedy obě děvčata šla ustrojit a odjely kočárem do nedaleké školy. Ve třídě jich nebylo a byli tam samý vznešení žáci. Třeba dcera barona Franse Bairbre, vypadala na první pohled velice vznešeně ale byla milá a pozorná. Nutno říci, že tu bylo více mladých šlechtičen než šlechticů. Například Jacey, spolužačka které jde matematika a fyzika je ale velice vůdčí typ. Zajímavé je, že do této třídy se dostal i syn tanečního mistra - Vernon. Posadil se za Mercy do poslední lavice. Ta si po pár dnech začala připadat jako jeho zpovědnice, ale byla za to ráda. Bavilo ji poslouchat ostatní, vždy si poté uvědomila, jak mají všichni odlišný život a přesto se honí pořád za tím stejným - za láskou, penězi a úspěchem. Ve škole byla Mercy ráda, vždy se tam něco dělo. Odpoledne potom trávila s Miou a koňmi na loukách a lesích, ani jedna už si zase alespoň na jednu chvíli nepřipadala vznešeně, ale sama sebou. Queena byla tak šťastná, samou radostí běhala, moc se těšila až zase bude moci běžet co jí síly stačí aby vyhrála závod ke smrkovému lesu a zase zpátky. Všechny čtyři byly tak šťastné. Mercy s Queenou a Mia se Zessy. Byly to nejkrásnější chvíle. Brzy bylo jaro a zemřela královna, princova matka. Olivier se zkroutil, na matce velice vysel. Potřeboval její rady a otec mu nikdy nedokázal pomoci tak jako jeho milovaná maminka. Jedinou princovou útěchou byla Mercy. Miloval ji a ona jeho. Brzy začala trávit s princem času čím dál tím víc. Projížděli se po lukách a lesích, polehávali v trávě a neustále si svou lásku dokazovali mnoha polibky.
V létě se princ rozhodl, že pojedou společně všichni navštívit knížete z Pardubic a rozjedou se do jeho sídla v Krasnici. Opravdu se tam stalo. Kníže byl velice pohostinný a nechal je tam několik nocí přespat. Jednoho teplého večera se Olivier a Mercy rozhodli jít na noční procházku ze zámku do místního lesa. Všude okolo byly lesy a pole s kukuřicí. Olivier Mercy chytl za ruku a celou dobu jí vyznával lásku, tak roztomilými slovy. Mercy nevydržela ta slova poslouchat jen tak, nevěděla co na to říkat. Proto ho políbila. Líbali se dlouho, jen tak tam stáli a objímali se. Stalo se i něco více, ale to do pohádky nepatří. Bylo to něco, co upečetilo jejich vztah přesto, že byli oba tak mladí. . . Láska byla najednou hlubší, důvěra větší a jejich vztah vážný. Nedovedli si jeden bez druhého představit život. Potřebovali se. Neustále myslel jeden na druhého. Psali si zamilované dopisy. . . Byla to láska taková, že snad nikdo nepochyboval, že někdy skončí. Trvalo jen pár měsíců a přišly první neshody a byl konec. Ale ne lásky, láska trvala a troufám si říci, že bude trvat navždy. . .
Princ Olivier si uvědomil, jak moc zasáhla láska jeho srdce a šel Mercy odprosit. V zámecké zahradě utrhl nekrásnější růžovou růži a k ní přidal levanduli, udělal z toho jen malou kytičku a zavázal ji trávou. Mercy se zrovna procházela v zámeckém parku a Olivier za ní ihned běžel. Klekl si před ní na kolena a řekl, že je mu velice líto, že jejich vztah málem skončil. Rád by to napravil. Láska se z něho přeci nevytratila. Miluje ji tak, jako nikoho předtím. Nikdy ji nepřestane milovat. Mercy to dojalo. Okamžitě ho objala a políbila. Mercy byla šťastná, bušilo jí srdce radostí, byla ráda, že přišel. Věděla, že to byla jeho vina. Ale nevydržela by déle a šla by za ním, kdyby nepřišel on. . .
Zklamání. To přišlo hned několik měsíců poté. Olivier byl viděn s komornou Margaret ve velmi vášnivé póze. K Mercy se to pochopitelně doneslo. Nechtěla ho vidět. Byla naštvaná. Velice naštvaná a přísahala si, že už nikdy víc ho nechce vidět.Odstěhovala se na druhý konec zámku a zakázala princovi aby ji navštěvoval. Chtěla na něho zapomenout. Ale nemohla. Milovala ho. Nemohla se ale zbavit pocitu ponížení a vzteku. Celé noci proplakala. Proklínala lásku. Přísahala, že už se nikdy nechce zamilovat. A dařilo se. Mužům se vyhýbala. Nechtěla to zažít znovu. Nechtěla už nikoho milovat. A to se jí dařilo. Nenarazila na žádného muže, který by ji zaujal nebo snad i něco více. Dlouhou dobu si připadala špatně, poté už vlastně byla ráda, že je sama. Po dlouhé době, která se počítala na měsíce přišla Mercy do své komnaty, kde uviděla Miu. Seděla na židly a hned, jak Mercy vešla, oznámila s úsměvem: "Jedeme za bratrancem do Jeseníků. Už se tam moc těším. Užijeme si to tam." Mercy se tam také začala těšit. A tak si nechala zabalit věci a vypravila se na cestu. Druhý den vyrazily. Cesta byla dlouhá a únavná. Ale když se dostaly do cíle, byly obě spokojené. Miin bratranec vlastnil velký statek a obýval krásný hrad. Zklamání přišlo až třetí den. Na hrad přijel Olivier. Mercy nebyla naštvaná ani jí nevadila jeho přítomnost, ale vyhýbala se mu. . .
Byl večer. Mercy už se chystala ke spánku. Všichni už spali i Mia. Ale Mercy ne a ne usnout. Snažila se, přemlouvala se - nešlo to. Neustále přemýšlela o tom, co se bude dít, pokud se s Olivierem opět setká. Bála se toho setkání, ale věděla, že k tomu dojde. Jednou ano. V tom uslyšela, jak kdosi otevřel dveře od její komnaty. . .
>>>> POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Autor: Martina Luptáková
Jednoho dne se jako obvykle děvče vydalo do stodoly obstarat koně a také si přitom popovídat se svou nejlepší kamarádkou. Ale když přišla do stájí, Mia tam nebyla. Mercy šla nejprve ke své milované kobylce Queeně. Pomazlila se s ní, neustále jako každý den jí opakovala jak moc je krásná a jak moc ji má ráda. Kobylka si uložila hlavu do dívčiny náruče a spokojeně zavřela oči. Poté Mercy vypustila všechny koně na louku, aby se napásli, a začala s vyklízením stájí. Když už to měla skoro hotové, ozval se před stájemi divný zvuk - kočár. Mercy vyběhla ven a opravdu, slyšela dobře - stál tam kočár ze zámku a z něho vystoupila Mia. Skoro ji nepoznala, byla čistá, měla krásné nové šaty a slušivý účes. Oproti tomu Mercy tu stála v roztrhaných šatech celá umouněná od prachu a vlasy měla rovrkočené na všechny strany. Mia vystoupila s kočáru a šla Mercy vstříc. "Pojď, pojedeš se mnou do zámku. O koně se postarají podkoní. Musím ti toho hodně vyprávět." Mercy najednou nevěděla, jak se k Mie chovat. Byla to její nejlepší kamarádka, ale vypadala jinak. O mnoho urozeněji. Mia se však nechovala vůbec vznešeně nebo snad panovačně. Vyprávěla stejně jako kdy jindy. Vysvětlila Mercy, že nyní už nemusí bydlet v chaloupce samy. Že nyní budou obě bydlet na zámku, protože jí, jak už Mercy věděla, zemřela maminka a král je jejím otcem (o čemž neměla zdání stejně tak, jako Mercy do této doby) a princ jejím bratrem. "Otci jsem řekla, že tě nemohu nechat bydlet v chaloupce a chci aby ses přestěhovala na zámek." Mercy v tu chvíli napadlo: "Co koně? Co Queena?" Mia ji ujistila, že o ně bude dobře postaráno. Budou všichni ustájeni v zámeckých stájích a tam se o ně dobře postarají. Mercy se uklidnila. Věřila Mie, že tomu tak bude. . .
Na zámku to bylo nádherné. Takovou krásu ještě Mercy neviděla. Mia ji ihned nechala umýt, obléknout a učesat a nyní již Mercy vypadala jako princezna. Moc jí to slušelo. Poté následovala večeře s celou rodinou. I s princem. Princ Olivier II. byl opravdu božský. Když Mercy vstoupila do sálu a uviděla ho, skoro oněmněla a skoro se jí zastavil dech. Byl tak dokonalý. Jeho jasně modré oči si ji prohlíželi, jako by ho zaujala. Vydal se k ní. Ano, opravdu šel směrem k Mercy. Nevěřila vlastním očím. Princ jí galantně políbil ruku a vyzval ji, aby posadila vedle něho a jeho sestry - Mii. Mercy jen přikývla. Princ jí nabídl rámě a vedl ji směrem ke stolu. Mercy na sobě cítila závistivé pohledy dívek ze dvora, které se této večeře také účastnili. Princ byl velice okouzlující, vtipný a neustále se jí dvořil. Té se začalo mezi "smetánkou" líbit. Večeře byla o několika chodech. Jídlo bylo výborné. Dívka si jen libovala. Po večeři si princ odvedl Mercy do zahrady, aby jí vyslovil své sympatie. Byla zmatená. Nevěděla, co mu říci. Připadala si najednou moc mladá na lásku. Ale princ ji přesvědčil o tom, že se nemusí bát. Říkal jí, že je nádherná jako květina a milá jako letní vánek. Mercy nebyla zvyklá na takovou pozornost a ještě když to byla její tajná láska. Byla celou dobu v sedmém nebi. Olivier ji držel okolo pasu, když se dívali na třpytící se hladinu zámeckého jezera a šeptal líbezná slůvka. Tak roztomilá, nikdy předtím jí taková slova nikdo neřekl. A když se potom na rozločenou jejich rty střetly bylo to jako elektrický výboj, její tělo bylo tak napjaté a tolik toužilo po dalších polibcích. Ale princ už ji jen galantně popřál dobrou noc a odešel do své komanty. Mercy cítila zvláštní pocit, nemohla se dočkat, až ho zase uvidí. Byla zamilovaná, ano, skutečně zamilovaná. Citila to v každém svém nádechu, neustále na něho musela myslet. Při každém pohybu znovu cítila jeho ruce, jak se jí něžně dotýkají, když zavřela oči, viděla jeho tvář. Když usínala znovu cítila jeho polibek. . . Ráno bylo krásné. Mercy otevřela oči a už neležela pod starou lehkou roztrhanou dekou, pod kterou byla zima. Ležela pod teplou duchnou s krásným povlečením. Okolo sebe na stěnách viděla samé krásné obrazy a na polici drahé sochy. Nočním stolku stála váza s čerstvými růžemi, které dozajista byly ze zámecké zahrady. Mercy se zvedla a uviděla na svém kanapy sedět Miu. Která jí ihned popřála dobré ráno a sdělila jí, že dnes jdou první den do školy. A tak se tedy obě děvčata šla ustrojit a odjely kočárem do nedaleké školy. Ve třídě jich nebylo a byli tam samý vznešení žáci. Třeba dcera barona Franse Bairbre, vypadala na první pohled velice vznešeně ale byla milá a pozorná. Nutno říci, že tu bylo více mladých šlechtičen než šlechticů. Například Jacey, spolužačka které jde matematika a fyzika je ale velice vůdčí typ. Zajímavé je, že do této třídy se dostal i syn tanečního mistra - Vernon. Posadil se za Mercy do poslední lavice. Ta si po pár dnech začala připadat jako jeho zpovědnice, ale byla za to ráda. Bavilo ji poslouchat ostatní, vždy si poté uvědomila, jak mají všichni odlišný život a přesto se honí pořád za tím stejným - za láskou, penězi a úspěchem. Ve škole byla Mercy ráda, vždy se tam něco dělo. Odpoledne potom trávila s Miou a koňmi na loukách a lesích, ani jedna už si zase alespoň na jednu chvíli nepřipadala vznešeně, ale sama sebou. Queena byla tak šťastná, samou radostí běhala, moc se těšila až zase bude moci běžet co jí síly stačí aby vyhrála závod ke smrkovému lesu a zase zpátky. Všechny čtyři byly tak šťastné. Mercy s Queenou a Mia se Zessy. Byly to nejkrásnější chvíle. Brzy bylo jaro a zemřela královna, princova matka. Olivier se zkroutil, na matce velice vysel. Potřeboval její rady a otec mu nikdy nedokázal pomoci tak jako jeho milovaná maminka. Jedinou princovou útěchou byla Mercy. Miloval ji a ona jeho. Brzy začala trávit s princem času čím dál tím víc. Projížděli se po lukách a lesích, polehávali v trávě a neustále si svou lásku dokazovali mnoha polibky.
V létě se princ rozhodl, že pojedou společně všichni navštívit knížete z Pardubic a rozjedou se do jeho sídla v Krasnici. Opravdu se tam stalo. Kníže byl velice pohostinný a nechal je tam několik nocí přespat. Jednoho teplého večera se Olivier a Mercy rozhodli jít na noční procházku ze zámku do místního lesa. Všude okolo byly lesy a pole s kukuřicí. Olivier Mercy chytl za ruku a celou dobu jí vyznával lásku, tak roztomilými slovy. Mercy nevydržela ta slova poslouchat jen tak, nevěděla co na to říkat. Proto ho políbila. Líbali se dlouho, jen tak tam stáli a objímali se. Stalo se i něco více, ale to do pohádky nepatří. Bylo to něco, co upečetilo jejich vztah přesto, že byli oba tak mladí. . . Láska byla najednou hlubší, důvěra větší a jejich vztah vážný. Nedovedli si jeden bez druhého představit život. Potřebovali se. Neustále myslel jeden na druhého. Psali si zamilované dopisy. . . Byla to láska taková, že snad nikdo nepochyboval, že někdy skončí. Trvalo jen pár měsíců a přišly první neshody a byl konec. Ale ne lásky, láska trvala a troufám si říci, že bude trvat navždy. . .
Princ Olivier si uvědomil, jak moc zasáhla láska jeho srdce a šel Mercy odprosit. V zámecké zahradě utrhl nekrásnější růžovou růži a k ní přidal levanduli, udělal z toho jen malou kytičku a zavázal ji trávou. Mercy se zrovna procházela v zámeckém parku a Olivier za ní ihned běžel. Klekl si před ní na kolena a řekl, že je mu velice líto, že jejich vztah málem skončil. Rád by to napravil. Láska se z něho přeci nevytratila. Miluje ji tak, jako nikoho předtím. Nikdy ji nepřestane milovat. Mercy to dojalo. Okamžitě ho objala a políbila. Mercy byla šťastná, bušilo jí srdce radostí, byla ráda, že přišel. Věděla, že to byla jeho vina. Ale nevydržela by déle a šla by za ním, kdyby nepřišel on. . .
Zklamání. To přišlo hned několik měsíců poté. Olivier byl viděn s komornou Margaret ve velmi vášnivé póze. K Mercy se to pochopitelně doneslo. Nechtěla ho vidět. Byla naštvaná. Velice naštvaná a přísahala si, že už nikdy víc ho nechce vidět.Odstěhovala se na druhý konec zámku a zakázala princovi aby ji navštěvoval. Chtěla na něho zapomenout. Ale nemohla. Milovala ho. Nemohla se ale zbavit pocitu ponížení a vzteku. Celé noci proplakala. Proklínala lásku. Přísahala, že už se nikdy nechce zamilovat. A dařilo se. Mužům se vyhýbala. Nechtěla to zažít znovu. Nechtěla už nikoho milovat. A to se jí dařilo. Nenarazila na žádného muže, který by ji zaujal nebo snad i něco více. Dlouhou dobu si připadala špatně, poté už vlastně byla ráda, že je sama. Po dlouhé době, která se počítala na měsíce přišla Mercy do své komnaty, kde uviděla Miu. Seděla na židly a hned, jak Mercy vešla, oznámila s úsměvem: "Jedeme za bratrancem do Jeseníků. Už se tam moc těším. Užijeme si to tam." Mercy se tam také začala těšit. A tak si nechala zabalit věci a vypravila se na cestu. Druhý den vyrazily. Cesta byla dlouhá a únavná. Ale když se dostaly do cíle, byly obě spokojené. Miin bratranec vlastnil velký statek a obýval krásný hrad. Zklamání přišlo až třetí den. Na hrad přijel Olivier. Mercy nebyla naštvaná ani jí nevadila jeho přítomnost, ale vyhýbala se mu. . .
Byl večer. Mercy už se chystala ke spánku. Všichni už spali i Mia. Ale Mercy ne a ne usnout. Snažila se, přemlouvala se - nešlo to. Neustále přemýšlela o tom, co se bude dít, pokud se s Olivierem opět setká. Bála se toho setkání, ale věděla, že k tomu dojde. Jednou ano. V tom uslyšela, jak kdosi otevřel dveře od její komnaty. . .
>>>> POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Autor: Martina Luptáková
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář